Je to už nějakej ten pátek, takže si pamatuju jen to nejdůležitější:

• Cítila jsem se jako hrdinka. Kromě mě totiž byli v transfuzní stanici jen samí dobře stavění muži a jedina holka, která ovšem byla minimálně triatlonistka. Veliká a hodně svalnatá. Jako ti dobře stavění muži.
• Cítila jsem se jako nejhubenější člověk na světě. Podmínkou dárcovství je hmotnost minimálně 50 kg. Měla jsem svých pěkných 54. Ovšem první věta každého ze zdravotníku, se kterým jsme mluvila, byla: “Vy přece nemáte 50 kilo!”
• Cítila jsem se ohromně zdravá. Na začátku se dělá rychlý krevní test, myslím že krevní obraz. Ten mi vyšel výborně, navíc později provedli další důkladný test a nikdo mě kvůli němu nekontaktoval. Proto musel také dopadnout dobře.
• Zklamalo mě občerstvení. Nevím, co jsem si představovala, ale na stanici na Karláku měli akorát rohlíky a čaj. Bílé rohlíky nejím, čaj jsem si dala. Pak jsem dostala stokorunovou poukázku na jídlo v bufetu.
• Jenom díky tomuhle odběru vím, jaká jsem krevní skupina. To až si jednou pořídím nějaký pořádný silný auto, budu si to na něj moct frajersky nalepit. Hm, to je trochu hloupé.
• Všechno šlo hodně rychle, samotný odběr trval tak asi deset minut. Mačkala jsem balonek nebo kroužek nebo cosi, bavilo mě koukat se na pytlík, který se plnil mou vlastní krví a u toho se kymácel. A říkala jsem si, že moje krev vypadá nějak cize.

Jak moc bolí odběr krve?

První z klíčových otázek, jasně. Nijak zvlášť to nebolí. Při odebírání krve je úplně nejdůležitější sestřička. Když to umí a povede se to, může se klidně stát, že třeba ani nevíte, že do vás zrovna bodla jehlu. V životě jsem zažila opravdu hodně odběrů krve a přibližně třikrát jsem skutečně nevěděla, že do mě už tu jehlu píchli. Na okamžik pronikání jehly do mého předloktí se totiž stále ještě dívat nedokážu.

Přibližně stejně bolestivé je i darování krve. S tím, že sestřičky v transfuzní stanici jsou mnohem šikovnější než třeba sestřičky, které krev odebírají v ordinacích praktického lékaře. Problém je asi spíš v psychice člověka, který sedí v křesle. Přece jen trvá odběr déle, než když doktoři potřebují jen malý vzorek, takže i ta jehla je tam déle. A prostě to trochu bolí. Ale třeba takovej zatuhlej krk, kdy vám každý hlubší nadechnutí vhání slzy do očí, je stokrát horší.

Může být darování krve nebezpečné?

Nevím. Udělají vám krevní obraz, který ukáže váš aktuální zdravotní stav. Jestli na to právě teď máte. Každý potenciální dárce krve taky vyplňuje dost podrobný dotazník a vyšetřuje ho doktor. Kdyby ve vašem případě měl nějaké pochybnosti, stoprocentně vás darovat nenechá. I u mně se rozmýšleli, a to jen proto, že jsem byla celkem blízko tomu váhovému limitu. Rozhodně blíž než běžný kulturista, kterých tam bylo plno.

Dala jsem si ten den volno, ale nijak zvlášť unavená jsem nebyla. Vypila jsem litr džusu, který jsem si koupila za poukázku, stejně jako nějakou polívku nebo co. V podstatě člověku stačí doplnit tekutiny a cukr a je v pohodě. Častějšímu darování krve než jednou za 3 měsíce pro muže a 4 měsíce pro ženy brání možné vyčerpávání zásob železa.

Co ještě víš o darování krve?

Praha má dvě hlavní místa, kde se chodí darovat krev – nemocnice na Karláku a Vinohradská. Asi je celkem jedno, kam jdete, akorát byste pak měli chodit stále do té samé. Na o pak mám hlavněodkaz na oficiální informace o darování krve. Ale to byste zvládli jistě najít sami. Zajímavé je, že někdy se ty pokyny trochu liší, co můžete a co ne. Podle tohohle návodu jsem se řídila já sama a asi je správný.

Reálné poznatky? Tučná jídla běžně nejím a sama od sebe pravidelně snídám. Takže jsem neměla velký problém s režimem den před odběrem. Jen jsem nepila žádný alkohol a dala jsem si pozor na dostatek tekutin při snídani. Mimochodem, věděli jste, že dřív alergici darovat krev nesměli? Dnes už jich je tolik, že pokud vás zrovna teď alergie netrápí, na odběr jít můžete.

Proč o tom jen mluvíš a nejdeš krev darovat sama?

Pár měsíců po první odběru jsem musela začít užívat léky, který mě diskvalifikujou. Smůla. Ale je fajn vědět, že jsem jednu dobu byla tak “dokonale zdravá”, že jsem mohla být dárce krve.

Nemusíme žít zrovna Modrý život. To je pro děcka. Ale měli bychom čas od času udělat víc, než je běžné a než se čeká. Chci vám to občas vmést do tváře.

A proč se tahle rubrika jmenuje Do More Good a ne nějak slušně a srozumitelně česky? Prozradím vám jeden svůj copywriterský trik. Když nemůžu najít vhodná slova pro nějakou hlubší myšlenku, většinou zkusím angličtinu. Jak je pro mě víc cizí, jdu rovnou k věci a nebývám tak moc patetická. Je to možná smutné, ale angličtina mi pro pro ušlechtilé záměry a podobné věci připadá nějak víc sexy.

A ještě jeden blonďatější výkřik: Pomáhat ostatním je sexy!