9 nejzvláštnějších věcí, které jsem zažila během týdne bez plastů

1. Neumím krájet chleba! Poslední roky jsem kupovala jen ten krájený a balený, takže ty krajíce vypadaly dost divně. A taky už vím, že si můžu chleba nechat nakrájet v obchodě.
2. Ještě k chlebu: Když máte zahodit nějaký princip, kterému pevně věříte, a nahradit ho jiným, hodně to naruší vaši vnitřní pohodu. Ve zkratce: Nejím bílý chleba, vybírám si vždy celozrnný, s hodně semínky a modelkou na obalu. A najednou jsem si koupila docela obyčejný bílý chleba, co podle mě jedí obézní staré paní s cukrovkou (jestli ho máte rádi, neberte to nijak osobně, vím, že je to předsudek). A taky jsem jedla tučný tvaroh!
3. No ale pak vás zas omezení zavede na zajímavá místa, kam by se vám jinak nechtělo nebo by vás ani nenapadlo tam jít, třeba do Lush. Nebo na zeleninový trh, ale o tom za chvilku.
4. Nemůžu už ani cítit Fidorku:o) Je to snad jediná cukrovinka z běžných obchodů, která se neprodává balená v plastu. A díky tomu jsem si uvědomila, jak často si kupuju různé drobné sladkosti, brrr!
5. Líbilo se mi na zeleninovém trhu. Možná za to mohlo nadšení z celého pokusu, nevím. Ale taky jsem tam viděla spoustu zajímavých druhů zeleniny a všechno to vypadalo tak jinak než v obchoďáku… Tak teď ty bedýnky.
6. Na pár dní jsem se soustředila na plánování jídla. Takové to opravdové přemýšlení o tom, co si vezmu s sebou do práce, protože si prostě nemůžu koupit bagetu v trafice. Měla jsem pocit větší kontroly nad vlastním životem… Jo, vím, že to zní pateticky, sorry.
7. Jaktože ty popisky o složení obalu jsou tak mizerné? Není na to nějaký zákon? Jsem pravidelná čtenářka obalů, jenže zatím jsem se zajímala jen o kapitolu kJ a bílkoviny. Do téhle oblasti teprve pronikám.
8. V Praze je automat na mléko. Věděli jste to?
9. Po pár dnech mi začalo dost lézt na nervy, jak moc vám ukazuju, co přesně jíme. Že bych měla pocit, že v tom máme rezervy? A taky jak přesně jste odhadli, že moc nevaříme!:o)

1 věc, kterou si opravdu chceme zapamatovat

Supermarket je jednoduchá volba, ale ne všechny jednoduché volby jsou správné (ať si pod tím představujete cokoli). Je to, jako když jsem si před mnoha a mnoha lety řekla, že prostě nebudu jíst polévky ze sáčku, jen protože jsou rychle hotové. Říkám si teď, že nemusíme nutně kupovat vše v supermarketu, jen protože ho máme u baráku.

A praktické rady, když chcete omezit objem plastů, které kupujete společně s jídlem?

Co bude dál?

Sledujte stránku na Facebooku a samozřejmě i přispívejte. Mám ještě pár věcí, které chci sdělit, pár míst, která navštívit, pár fotek, které stáhnout z mobilu. Úplně bez plastů teď nějakou dobu žít nebudeme (vyhlídla jsem si fantastickou bázi pod make-up, kterou prostě musím mít, taky se blíží léto, takže potřebuju samoopalovací krém, taky bych chtěla nový boty a nechci je mít kožený…), možná někdy příště. Možná si vymyslíme něco jiného:o)

Ale rozhodně chci dál snižovat to množství zbytečného odpadu, který si domů přinesu, třeba omotaný kolem okurek. A rozhodně o tom dál chci dávat vědět všem, kterým to není jedno.

• Související článek Tenhle týden nekupujeme plasty

Reduce Reuse Recycle

Dnes začínám s jedním experimentem. Celý tenhle týden si nekoupím nic plastového. Žádná voda v láhvi, žádný chleba balený v pytlíku, žádný koktejl s brčkem v baru. Ale ani žádný krém v plastové tubě, žádné tričko s plastovou visačkou. Inspiroval mě k tomu film o rodině, která se na rok vzdala užívání všech ropných produktů. A taky statistika, která říká, že 80 % plastového odpadu průměrné české domácnosti jsou obaly potravin.

Film Rodinná dieta běžel v rámci festivalu Jeden svět, ale já jsem ho neviděla. Tady je trailer:

@vesp dokonce prohlásil, že bychom také měli přestat používat všechny ropné produkty a místo metrem jezdit na kole. To se mi zdá přece jen trochu přehnané, ale žít jeden týden bez kupování čehokoli plastového nevypadá nijak dramaticky, že?

Místo kupování vody v PET láhvi v trafice nebo v potravinách si s sebou prostě vezmeme ráno jednu už použitou láhev, vodu si do ní načepujeme z vodovodu nebo v práci ve fontánce. Místo kupování baleného chleba existují takové ty normální šišky. A jogurty se, doufám, ještě prodávají ve skleničkách, že jo?

Předem upozorňuju na to, že na akci jsme se nijak předem nezásobovali věcmi v plastu. Takže naše celková spotřeba plastů bude prostě o jeden týden nižší.

A proč nejsme rovnou trochu dramatičtější a nevyhneme se na týden používání jakýchkoli plastů? Protože notebook má plastovou klávesnici. Protože se nechci vzdát své kosmetiky, která je v plastových tubách. A jak zaznělo i v tom filmu, kartáček na zuby je taky z plastu, stejně jako kreditka.

Jeden týden nekoupíme nic plastového, to zní splnitelně. Možná až příliš jednoduše. Uvidíme, jak to dopadne. Staňte se fanoušky stránky na Facebooku. A kdybyste si třeba místo kupování balené limonády tenhle týden koupili sirup ve skle a ředili si ho vodou z kohoutku, bude to bezva.

No a tak e-mail dal e-mail a slíbila jsem čínské Postcrosserce, že jí pošlu nějaký ten pohled s Krtečkem. Posílám dnes. Těžko se bráním (trapnému a velmi přehnanému) pocitu, že zachraňuju třeba politické vězně od hluboké deprese:o/ Že pár pohledů s krtečkem může jedné Číňance v Pekingu pomoct překonat všechny útrapy, které jí připravuje přísný režim… A přitom je ta holka třeba úplně spokojená a naopak lituje mě…

Kdo ví, v každém případě psala, že každý, kdo se narodil v osmdesátých letech jí bude pohledy s Krtečkem závidět… Tak posílám rovnou tři.

Zhang Yuyu bude za největšího kinga, jako když my měli hodně céček. I když tohle platilo spíš pro naše o deset starší kamarády, my už měli céček, kolik jsme chtěli…

Tohle je moje asi největší Postcrossingová zásilka, běžně posílám jenom “herní” pohledy, které se mi počítají do profilu.

Mrkněte se, o co jde v Postcrossingu a jak díky němu můžete dělat lidem radost. V každém případě je fajn, když na vás ze schránky padá něco jiného než účty a letáky.

Je to už nějakej ten pátek, takže si pamatuju jen to nejdůležitější:

• Cítila jsem se jako hrdinka. Kromě mě totiž byli v transfuzní stanici jen samí dobře stavění muži a jedina holka, která ovšem byla minimálně triatlonistka. Veliká a hodně svalnatá. Jako ti dobře stavění muži.
• Cítila jsem se jako nejhubenější člověk na světě. Podmínkou dárcovství je hmotnost minimálně 50 kg. Měla jsem svých pěkných 54. Ovšem první věta každého ze zdravotníku, se kterým jsme mluvila, byla: “Vy přece nemáte 50 kilo!”
• Cítila jsem se ohromně zdravá. Na začátku se dělá rychlý krevní test, myslím že krevní obraz. Ten mi vyšel výborně, navíc později provedli další důkladný test a nikdo mě kvůli němu nekontaktoval. Proto musel také dopadnout dobře.
• Zklamalo mě občerstvení. Nevím, co jsem si představovala, ale na stanici na Karláku měli akorát rohlíky a čaj. Bílé rohlíky nejím, čaj jsem si dala. Pak jsem dostala stokorunovou poukázku na jídlo v bufetu.
• Jenom díky tomuhle odběru vím, jaká jsem krevní skupina. To až si jednou pořídím nějaký pořádný silný auto, budu si to na něj moct frajersky nalepit. Hm, to je trochu hloupé.
• Všechno šlo hodně rychle, samotný odběr trval tak asi deset minut. Mačkala jsem balonek nebo kroužek nebo cosi, bavilo mě koukat se na pytlík, který se plnil mou vlastní krví a u toho se kymácel. A říkala jsem si, že moje krev vypadá nějak cize.

Jak moc bolí odběr krve?

První z klíčových otázek, jasně. Nijak zvlášť to nebolí. Při odebírání krve je úplně nejdůležitější sestřička. Když to umí a povede se to, může se klidně stát, že třeba ani nevíte, že do vás zrovna bodla jehlu. V životě jsem zažila opravdu hodně odběrů krve a přibližně třikrát jsem skutečně nevěděla, že do mě už tu jehlu píchli. Na okamžik pronikání jehly do mého předloktí se totiž stále ještě dívat nedokážu.

Přibližně stejně bolestivé je i darování krve. S tím, že sestřičky v transfuzní stanici jsou mnohem šikovnější než třeba sestřičky, které krev odebírají v ordinacích praktického lékaře. Problém je asi spíš v psychice člověka, který sedí v křesle. Přece jen trvá odběr déle, než když doktoři potřebují jen malý vzorek, takže i ta jehla je tam déle. A prostě to trochu bolí. Ale třeba takovej zatuhlej krk, kdy vám každý hlubší nadechnutí vhání slzy do očí, je stokrát horší.

Může být darování krve nebezpečné?

Nevím. Udělají vám krevní obraz, který ukáže váš aktuální zdravotní stav. Jestli na to právě teď máte. Každý potenciální dárce krve taky vyplňuje dost podrobný dotazník a vyšetřuje ho doktor. Kdyby ve vašem případě měl nějaké pochybnosti, stoprocentně vás darovat nenechá. I u mně se rozmýšleli, a to jen proto, že jsem byla celkem blízko tomu váhovému limitu. Rozhodně blíž než běžný kulturista, kterých tam bylo plno.

Dala jsem si ten den volno, ale nijak zvlášť unavená jsem nebyla. Vypila jsem litr džusu, který jsem si koupila za poukázku, stejně jako nějakou polívku nebo co. V podstatě člověku stačí doplnit tekutiny a cukr a je v pohodě. Častějšímu darování krve než jednou za 3 měsíce pro muže a 4 měsíce pro ženy brání možné vyčerpávání zásob železa.

Co ještě víš o darování krve?

Praha má dvě hlavní místa, kde se chodí darovat krev – nemocnice na Karláku a Vinohradská. Asi je celkem jedno, kam jdete, akorát byste pak měli chodit stále do té samé. Na o pak mám hlavněodkaz na oficiální informace o darování krve. Ale to byste zvládli jistě najít sami. Zajímavé je, že někdy se ty pokyny trochu liší, co můžete a co ne. Podle tohohle návodu jsem se řídila já sama a asi je správný.

Reálné poznatky? Tučná jídla běžně nejím a sama od sebe pravidelně snídám. Takže jsem neměla velký problém s režimem den před odběrem. Jen jsem nepila žádný alkohol a dala jsem si pozor na dostatek tekutin při snídani. Mimochodem, věděli jste, že dřív alergici darovat krev nesměli? Dnes už jich je tolik, že pokud vás zrovna teď alergie netrápí, na odběr jít můžete.

Proč o tom jen mluvíš a nejdeš krev darovat sama?

Pár měsíců po první odběru jsem musela začít užívat léky, který mě diskvalifikujou. Smůla. Ale je fajn vědět, že jsem jednu dobu byla tak “dokonale zdravá”, že jsem mohla být dárce krve.

Nemusíme žít zrovna Modrý život. To je pro děcka. Ale měli bychom čas od času udělat víc, než je běžné a než se čeká. Chci vám to občas vmést do tváře.

A proč se tahle rubrika jmenuje Do More Good a ne nějak slušně a srozumitelně česky? Prozradím vám jeden svůj copywriterský trik. Když nemůžu najít vhodná slova pro nějakou hlubší myšlenku, většinou zkusím angličtinu. Jak je pro mě víc cizí, jdu rovnou k věci a nebývám tak moc patetická. Je to možná smutné, ale angličtina mi pro pro ušlechtilé záměry a podobné věci připadá nějak víc sexy.

A ještě jeden blonďatější výkřik: Pomáhat ostatním je sexy!